Blázni.cz - dobrý kanál
nebo přijďte v pondělí 16. 12. 2024 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka
|
Něco uniká (poezie, Šimon Jan Zrno) • Ledový pot nemá zájem (poezie, Šimon Jan Zrno) • Sny se zazdají (poezie, Šimon Jan Zrno) • Ovidie, já tě zabiju (poezie, Šimon Jan Zrno) • Středy po čtvrtcích (poezie, Šimon Jan Zrno) • Rdousící se prase (poezie, Šimon Jan Zrno) • Bojsa (poezie, Šimon Jan Zrno) • Léto přichází (poezie, Šimon Jan Zrno) • How to kill a vzdychání ( Šimon Jan Zrno) • V jiném životě (poezie, Šimon Jan Zrno) • Představ si filibuster před smrtí... (próza, Šimon Jan Zrno) • A co když se tě někdo zeptá „Jak se máš?“ (poezie, Šimon Jan Zrno) • Špatné (poezie, Šimon Jan Zrno) • Černý scénář (poezie, Šimon Jan Zrno) • Dance for me (poezie, Šimon Jan Zrno)
|
v propadání držím malý kamínek že jsem úchyl stárnoucí čas mění co hrou zdrží hroucené vydržení (the title is silent) nevyslovovaný é
|
Černý scénář mi přirostl k srdci
pravda je prostá: hraju si s barvami
duhový poník
a keramický ptáček
umělec ze setrvačnosti malířem
paměť z uzlíčků vody
má lakýrník
scénická poznámka:
měl bych
sochy učit
jako totem Slepýš?
|
když konečně prší
i přes to, že vedro ustává
skrývám se
na mnoha záchodech
nemluvím pro ruce a nohy artikulované
i když se neštěstí nebouří
cítím, že už to moc dlouho dál nepůjde
vypění mi likvor cerebrospinalis
nadoraz už nemohu plnit
dvanáctistranné kyblíky mlžných dní
přestane to být natěsno a jen tak tak
skrývám svou mnohou Slabost
svou absentující důstojnost, svou Pravdu
skrývám záchvaty bestiální zrudlosti
takové stavy jsou špatné
když nic špatného neděje se
|
nikdy jsem neviděl racka
jak by brečel
nad bělostí pláže dní
kamínky i písek mlčí
rybáři se ptají
když tě zastaví
návnady chechtající
rybáři v písku se propadají
s všedním dnem kolem
za ruku jdem
když rybáři s pícháním
zalykávají a boří
v peří
na obzoru otázky svítají
„jak se máš?“
bez břehu
na pláži
se mne ptají
|
Představ si tohle… Stojíš, stojíš pevně nohama na zemi, máš zavřené oči a skloněnou hlavu. A najednou… se ti v hlavě rozezní gong. A jak doznívá, slyšíš stoupající vřavu ve svých žilách a tepnách, tvoje kožní póry se ti zaklekávají jako běžci na startu, a ty teď naposledy vší silou stiskneš oční víčka. Pak je otevřeš a jdeš. Už nestojíš, ale jdeš. Jdeš tou tmavě žlutou chodbou, tmavou jako by světlo té nejútulnější lampičky zakrýval špinavý černý papír. Vidíš dobře, ale nevěnuješ pozornost těm bílým snad lidským šmouhám pospíchajícím okolo tebe. Slyšíš výkřiky a pokřiky svojí dočasnou hluchotou. Slyšíš jenom hučení ve své hlavě, jak jdeš, a jak se blížíš k těm skleněným dveřím. Pak staneš před nimi. Nadechneš se, protože vzduch teď potřebuješ, a jemně dveře rozrazíš. Dřív si chtěl do té místnosti vejít rázně a prudce, ale teď tam vkráčíš rozvážně a pomalu. A pak je ticho. Najednou je ticho, všechno ječení a hučení zmizelo, slyšet jsou jen tvé kroky, s klapáním dopadající na lesklou podlahu. Pak se po místnosti rozhlédneš. Skleněný dveře, kterýma jsi přišel, jsou na levé straně, za tebou je stěna, před tebou postele, židle, smrt a na pravé straně okno. Tichá vřava vystoupí až na nejvyšší stupeň, a ještě více ti otevře oči, vytáhneš hodinovou metaforu, vytáhneš metaforický jedenapůlruční meč, pomalu otevřeš ústa za přivírajících se očí, podíváš se smrti do očí, nazveš jí ženským orgánem, a začneš mluvit. Představ si to… Představ si, jak mluvíš před smrtí, jak říkáš věci o kráse a o životě s výrazem ve tváři, který také mluví, a říká věci o odhodlání smrt umluvit k smrti, k sebezapření. Ty mluvíš, mluvíš, ale už nestojíš, mluvíš za chůze, mluvíš a chodíš sem a tam, tam a zpátky, od jedné strany k druhé, od oknu ke dveřím a pořád dokola. Gestikuluješ. Představ si, že i řveš, měníš hlas, měníš frekvence, třeba se na smrt ani nedíváš, tak jsi vžit do deklamace rozličných věcí. Někdy se i pozastavíš, a s všemožnými grimasami otvíráš ústa dál. V hlavě ti řinčí gong jako chrastítko z činelů, ale ty víš, co říkáš, i když ani nevíš, jestli se slyšíš. Smrt tě ale určitě slyší, a tvoje řeč neumře. Mluvíš o životě, hranicích a zákonech, o všech životech. Mluvíš o zákonu schválnosti a o zákonu bolesti. Mluvíš o principech osobních hranic. Říkáš věci o barvách, o jádru hudby, o tichu, o darech, o čase a o prázdnotě… Mlátíš slovy o zem, divoce ty věty nebo verše hážeš na podlahu smrti k nohám. Chceš, aby ti lidské myšlení vylétávalo z úst, a pozvedávalo zdejší život. Mluvíš, improvizuješ, řveš, pomáháš, chodíš, pozpěvuješ, rapuješ, stojíš, slova o zem praskají a švihají, ty stále mluvíš, ty to dáš! Ty se smrti nedáš! Ty jí nic nedáš! Postaráš se svojí řečí, aby se jí tady nikdo nepoddal… Jiskry ti skáčou po mnoha tvářích, které prožíváš. Ale ani střílení šípů tebe nezastaví, nepoloží tě, ty pořád metaforicky stojíš! Smrt chce zabíjet, chce, aby se umíralo… Ale ty jsi člověk, co jí přemluví, co jí zastaví. Hodláš mluvit veršem, písní nebo rýmem, a vést tento monolog, dokud odsud neodejde! Smrt odejde z této místnosti, vzdá to, a tím se životy zachrání. Její zákony se tady neuplatní, jen si to představ… Pomůžeš ostatním! Žití se tady zachrání, nikdo kromě smrti v tuto metaforickou hodinu neumře, nebude umluven myšlením. Představ si, že jde o ostatní, že nejde o tebe… Jde o život! Zachraňování životů řečmi! Představ si, že jsi člověk, co tady mluví… Že je mráz na zádech v tomhle boji spojencem… že jsi dobrej! Představ si, že jsi dobrej člověk. Představ si, že jsi dobrej… Jen si to představ… A představuj si to i dál. Představuj si to, i když jdeš do supermarketu koupit toaletní papír. Představ si...
|
svět ztratil něco ze své barvy
touch of reálný svět
touché still
slzy nejdou ven, snad jindy
nechápu, co se děje
možná by to mělo být
|
oni ti neporadí, jak se zabít
vtipy jsou kurva nekorektní
s metaforou na soulož
bez pera na stůl
Přeposlouchávám emem
můj smích, jak můj pes
umírá v tichosti za oknem
ach
ticho… nein
potřeboval jsem to jako sůl
|
Ani ten jednodenní sníh nevydrží
duchovně konzistentní
červenec je můj měsíc, moje horkost
léto je pro mě podzimem jara
před zimou, co asi nikdy nevysvětlím
tíha se nemohla přibližovat
musela poklesnout jako náhlá přikrývka
stal jsem se trpným aktérem defenestrace
jsem teď pryč z bašty průběhu
kde jsem měl pod kontrolou svoji vládu
teď proved comeback zlý pán
zvrátil se a zvrací, obrací se a opět vrací
rádio by vlezle dodalo:
summer is coming, summer is coming
rádio však šumivě není
radio is down
man is down
|
Zrozen v dešti proti vodopádu Hospodinových slz contra nejistě, ale přesto sprintující skrz čtvrtky přes pomyslně věčnou cílovou rovinku a bojí se Však kdo ne? Však kým může nebýt? však jako každý jiný se i tento jiný každým ptal: Proč zrovna já nejsem slepý? en noire vidí béžový obrys zosobněného vaginálního ústrojí a mimoto se bojí, mrzí ho to a prosí za odpuštění dechu zmatek mu tak dary přináší (panu paní, to je jedno hlavně že nosí včelařskou masku) dary nejdo k zubařské prohlídce a tak někdy blaží proto ten, kdo se bojí ledabyle si tenisky zauzluje (a pak mu zblízka hola, hejsa kaluž řekne) věru blbě se běží když osikou tíhu zašmodrchá Navíc svět není stéblem, ač je stéblo světem Navíc jsou úsměvy všem na nic. navíc vším jeden nanicovatější než druhý jeden krásnější než druhý hledající pátou nohu–oporu klusá subjekt-pokrytec se sudokopytníkem polepeným zodpovědností v trojstupu jako jedno tělo, jedna duše horší než dimenze druhé tělo, druhá duše přesto, ale i proto se bojí avšak navíc jako každý mlčí jinak než se mlčí mluvením (a chce odplout v papírové lodičce do kanálu)
|
Dusno a přetemněno
bouchání
pleskající mráz na zádech
kvílící houkačka
bíle světelná
Před bouří parno a setinový smrad
puch a bomby neviditelných zvratků
neklidné chlapisko, je mu horko
děsné vedro a toho suchého potu!
bažina stahující kalhoty
bílá krev v reliéfu kapesníků
močál a pig squeal
dubisko z ozvěn epičnosti
na něm bleskový provaz
v kouři chroptění a chrochtání
v kouři z blesku Kristus
komunikuje ve vichru
neklidně
připomíná štěstí
na provaze smyčka, ve smyčce duch
podsvinče
zlom vaz!
|
Pročpak si myslitelé neuvědomují že nevyhnutelnost je v lidské moci těžkopádný běh dne za dnem je v lidských silách vystřelit direkt do Bílé díry a mít hned po sobotě březen před minutou vždyť po čtvrtku dycky přijde zase za nějakou dobu středa a po ní další čtvrtek a pak zase středa a dál jen další zas středy po čtvrtcích Početí po narození nevěry po rozvodu
když takové pomyšlení na antimyšlení pokradmu se k člověku přikrade chce se jen chtít vůli mít chce se najednou chcát rozprsknout vnitřnosti pryč z prosezených míst novost neexistuje, melodie co prsty vyťukávají neexistuje, šlamastyka stresu neexistuje, siréna Deffessus neexistuje, tajemství neexistujou když se vše odhalilo až přeodhalilo zaslepenost přeosvětlena a zas naopak
crushingly dense zvukové stěny z trapného ticha po konverzaci sama se sebou In the end of the day is just a beginning of another day valivé co
|
Cos mi to udělal, bratře mrtev kážeš Ars Igne mně! lidem! Krásně a Zbytečně! Krásným a Zbytečným pekelníkům pozemským za pokus dehydratovat mě dehydrovaným infernem tě sežehnu nesvěcenou vírou na náhrobek si dám: „Zabil Ovidia vztekem“ svatě a podruhé, ty mámivá krvi! za to, žes mě rozohnil Ab igne ignem za to, žes mě proti tobě postavil za snahu utratit mou důstojnost a touhu líbat nohy Ženštin Pečlivě jsem vzplanutí proměnil na uhlíky na Karneval v uhlí Pekelnosti z vypáleného do základů Ohněm doutnal popel, vnouče Ohně (Ovidie) plamen proti plamenu bratr proti bratru oheň proti ohni sluha, pán a Pán zacházejí se mnou nevycházejí – vše jde proti mně Ale Jan je Zmatkem. Zrno je klasou. JÁ JSEM OHNĚM. já sám Jsem světlem, lampářem transparentní pochodní důstojnou zkratkou k životu a pravdě, Kriste. ars? ars persona
|
na chvíli se vysvitne
vzkřísí zraky a zmizí
pak se šedě dřímá
nepřijdou-li oči na talíři
pruh světla zlatu vzácnější
pro snílky to dělávají
(na úsměvy zadělávají)
po zhasnutí do tmy se vytrácí
hvězdy bezesné noci naplní
na konci dne probuzení zpívá:
zvláštní, že slunce také spí...
|
Profesor Kýbl mě kdysi polil
od té doby
zlost přelívám na vodováze
a neustále smrdím
vařícím potem…
mraz dívek a chlapců
míjí záda zaučeného
je zajmut a stále ho zajímá
vesmír beze hvězd
pod vypařujícími se brvami
|
Na Nejvyšší hoře vrásčitější než Země
připijím s rozšlehaným pousmáním
moštem z hořkých plodů tréninku
a na té Nejvyšší hoře, vrásčitější než Země
jsem slzami podepsal mír
s Křečemi a bratrancem Smírem
zapili jsme to, smířeni s tím
zapili jsme to medovinou
a já zlézám dolů
k plážím z bílého peří
používám žebřík ze zledovatělého plynu
který se ke mně odmítá znát
který tak mizí a tak uniká
nepoužívám bungee jumping
ač vás k smrti respektuji, přátelé
nepoužívám stylizaci do sebe, syna Ereba
používám sebe jako návnadu na medvědy
na jejich služby
přestože si deníkovými škobrtnutími
tak mažu med kolem huby
a proto se tímhle musím ptát:
co dál, Dívko zlatě Zelezná?
co padá, a přesto nezapadá?
kterépak slunce je záludno propastí?
jakési křesadlo nedbá varování
ani proslzených znamení
a leze mezi mlejnské kameny…
píchá mě řiť od medu zamazaná
ale i proto, i pro taková proto
ten příběh nesedí…
mně, tedy ani ke mně v peklu či raji
co mi nepasuje Pane a Paní?
Jsi-li Fille fatale, kde jsem já?
Jsem-li geroj, v čem žiješ?
Tak se mi Louskáček zbláznil do kytar
neposlouchá mě a já mu vždy naslouchal
měl jsem snad políbit sen?
Měl jsem snad znásilnit sen?
Měl jsem se snad probudit?
Snad se probudím?
To všechno jest srdce vypovídající
to přítomné něco je
v budoucnu čekáním
a tak se familiérní existence
zdá být Očistcem ze špaget, ve kterém
snad náměsíčně brouzdáme…?
|
⇡nahoru⇡
|